PŘÍBĚH SKLADBY
Chci znovu žít
ZAČÁTEK
Proč vznikla
„Chci znovu žít“ vznikla z pocitu, který mám čím dál častěji.
Že máme všechno rychlejší.
Všechno dostupnější.
Všechno propojenější.
A přesto někdy žijeme míň.
Ráno člověk otevře oči a skoro okamžitě začne něco řešit.
Telefon.
Zprávy.
Práce.
Povinnosti.
Sítě.
Co kdo napsal.
Co se kde stalo.
Co ještě musím udělat.
Co jsem nestihl.
A najednou je večer.
Další den je pryč.
A člověk si někdy musí položit docela nepříjemnou otázku:
Žil jsem dneska vůbec, nebo jsem tím dnem jen prošel?
Právě odtud tahle skladba vychází.
Nechci tvrdit, že kdysi byl svět dokonalý.
Nebyl.
Lidé měli jiné problémy, jiné starosti a často mnohem těžší život než dnes.
Ale mám pocit, že jsme někde cestou přišli o schopnost jen být.
Bez toho, aby z toho musel vzniknout obsah.
Bez fotografie.
Bez příspěvku.
Bez lajku.
Bez toho, aby někdo na druhé straně obrazovky potvrdil, že ten okamžik měl nějakou hodnotu.
Hodně pro mě znamená úplný začátek:
„Kdysi byl svět pomalejší, a ticho nebylo prázdné.“
Právě ticho je podle mě něco, čeho se dnes skoro bojíme.
Když máme dvě minuty volno, vytáhneme telefon.
Když někde čekáme, něco otevřeme.
Když jdeme sami, často si něco pustíme.
Pořád do sebe něco pouštíme.
Informace.
Hudbu.
Videa.
Názory.
Cizí životy.
A pak se možná není čemu divit, že vlastní hlas někdy skoro neslyšíme.
Mně nejde o to zahodit technologie nebo tvrdit, že internet je zlo.
Sám v tomhle světě žiju.
Sám ho používám.
Dokonce přes něj posílám svou hudbu k lidem.
Právě proto mi ten rozpor přijde zajímavý.
OSOBNÍ ROVINA
Příběh skladby
Technologie nám umožnila být propojení jako nikdy předtím.
Ale přesto můžeme být neskutečně sami.
Můžeme mluvit ke stovkám lidí a mít pocit, že nás nikdo doopravdy neposlouchá.
Proto tam je:
„Mluvím, a stejně mě neslyšíš, řvu, ale jen do ozvěny.“
A to není podle mě jen o sociálních sítích.
Je to o celém způsobu, jakým dnes někdy fungujeme.
Všichni mluví.
Všichni něco sdělují.
Všichni chtějí být vidět.
Ale posloucháme ještě jeden druhého?
Jedna z vět, která pro mě vystihuje dnešní dobu asi nejvíc, je:
„Každý klik měří cenu lidí.“
Dnes jde změřit skoro všechno.
Kolik lidí tě vidělo.
Kolik jich kliklo.
Kolik jich reagovalo.
Kolik jich odešlo.
Kolik sekund vydrželi.
Kolik máš sledujících.
Kolik přehrání.
Kolik lajků.
A je hrozně jednoduché začít si tyhle hodnoty plést s vlastní hodnotou.
Příspěvek nefungoval.
Skladba nemá tolik přehrání.
Nikdo nereaguje.
Algoritmus tě neposlal dál.
A někde úplně vzadu se může objevit:
Tak asi nejsem dost dobrej.
Jenže člověk není číslo v analytice.
A život není dashboard.
Tohle připomínám i sám sobě.
Protože svět kolem nás je postavený tak, aby nás čísla zajímala.
A není jednoduché od nich úplně odstoupit.
SLOVA
Jak vznikal text
Při psaní jsem chtěl proti sobě postavit dvě věci.
Existovat a žít.
Proto je základní věta refrénu tak jednoduchá:
„Chci znovu žít, ne jen projít den.“
Pro mě je v ní skoro všechno.
Protože „žít“ nemusí znamenat udělat něco obrovského.
Nemusím odletět na druhý konec světa.
Nemusím změnit celý život.
Někdy je to mnohem obyčejnější.
Jít ven.
Cítit vítr.
Sednout si někam a nic nedělat.
Mluvit s někým a přitom nekoukat každou chvíli na telefon.
Smát se.
Poslouchat.
Vnímat, že jsem právě teď někde a že ten okamžik už se nikdy přesně stejně nevrátí.
Proto následuje:
„Cítit vítr v tváři, a vědět, že jsem.“
Ne mít.
Ne dokázat.
Ne ukázat.
Být.
Jedna z mých nejoblíbenějších vět v textu je:
„Píšeme básně do algoritmů, a věříme, že to někdo čte.“
Je v tom podle mě něco trochu absurdního a zároveň smutného.
Dáváme kus sebe do prostoru, o jehož dosahu nakonec často nerozhoduje člověk, ale systém.
Něco vytvoříš.
Něco řekneš.
Něco cítíš.
A potom čekáš, jestli to algoritmus někomu ukáže.
Přitom za všemi těmi čísly jsou pořád skuteční lidé.
Někde někdo sedí se sluchátky.
Někdo má špatný den.
Někdo se směje.
Někdo něco ztratil.
Někdo potřebuje přesně jednu větu, která mu v určitou chvíli sedne.
A právě na to nechci zapomenout.
Protože hudbu nedělám pro číslo.
Na konci té cesty je člověk.
„Sny jsou levný, city drahý, a smutek se prodává líp než klid.“
Tohle je trochu tvrdší část skladby.
Dnes dokážeme strašně snadno mluvit o emocích.
Sdílet citáty.
Psát velké věty.
Ukazovat světu, co cítíme.
Ale skutečně někomu věnovat čas, pozornost, trpělivost a opravdový zájem je něco úplně jiného.
Kliknout je jednoduché.
Zůstat s někým, když mu není dobře, už stojí něco z nás.
Napsat srdíčko trvá sekundu.
Opravdu naslouchat může trvat hodinu.
A proto pro mě tenhle text není útok na dnešní svět.
Jsem jeho součástí stejně jako každý jiný.
Je to spíš otázka:
Nezapomněli jsme při všem tom spojení trochu na skutečnou blízkost?
DNES
Co pro mě znamená dnes
Pak ale přichází část, bez které by byla celá skladba jen stížností na svět.
„Zůstala ve mně malá jiskra, která se bojí vyhasnout.“
A právě ta je pro mě důležitá.
Protože pořád existuje něco, co člověka dokáže vytáhnout zpátky.
Chuť něco vytvořit.
Někoho obejmout.
Někam jít.
Něco změnit.
Znovu se nadchnout.
Znovu se smát.
Znovu něco opravdu cítit.
Ta jiskra nemusí být velká.
Někdy sotva hoří.
Ale dokud tam je, pořád je odkud začít.
Dnes pro mě „Chci znovu žít“ není výzva k tomu, abych zahodil současný život a začal úplně od začátku.
Je to spíš připomínka, abych svůj život neodložil na později.
Abych jednoho dne nezjistil, že jsem roky pracoval, plánoval, řešil, scrolloval, spěchal a něco budoval — ale zapomněl jsem u toho skutečně být.
Proto je pro mě důležitá část:
„Někdy žít znamená ztrácet. A přesto se zvednout dál.“
Protože skutečný život není jen příjemný.
Když opravdu žiješ, něco ztratíš.
Někdo odejde.
Něco pokazíš.
Něco nebude podle plánu.
Někdy to bude bolet.
Ale alternativa není život bez bolesti.
Alternativa je někdy život, ve kterém se člověk bojí cítit úplně všechno.
A to nechci.
Radši budu mít chvíle, které bolí, pokud s nimi přijdou i chvíle, které mají skutečnou váhu.
Proto refrén neříká:
„Chci být šťastný.“
Říká:
„Chci znovu žít.“
A to je rozdíl.
Nejvíc pro mě celý význam skladby uzavírá úplný konec:
„Až jednou zhasnou všechna světla, a zůstane jen dech a stín… chci vědět, že jsem žila.“
Tohle je pro mě možná největší otázka celého textu.
Ne kolik jsem toho stihl.
Ne kolik jsem vydělal.
Ne kolik lidí mě sledovalo.
Ne kolik čísel bylo někde vedle mého jména.
Ale:
Byl jsem opravdu přítomný ve vlastním životě?
Miloval jsem?
Smál jsem se?
Dělal jsem věci, které pro mě něco znamenaly?
Všiml jsem si lidí, kteří stáli vedle mě?
Dokázal jsem někdy vypnout všechno ostatní a jen být?
Protože jednou opravdu všechna ta světla zhasnou.
Obrazovky.
Čísla.
Práce.
Povinnosti.
Věci, které dnes vypadají strašně důležitě.
A pak bych chtěl mít možnost říct jednu úplně jednoduchou větu:
Nejen že jsem tady byl.
Já jsem žil.
POSLECHNI SI SKLADBU