PŘÍBĚH SKLADBY
Tyran a strach
ZAČÁTEK
Proč vznikla
Tahle skladba vznikla z něčeho, co mě dlouhodobě sere.
Z dvojího metru.
Z pocitu, že když se ve vztahu mluví o násilí, manipulaci, ponižování nebo ubližování, společnost má často velmi rychle jasno v tom, kdo má být oběť a kdo viník.
A mně vadí, že se o druhé straně skoro nemluví.
Žena může muže ponižovat.
Manipulovat s ním.
Psychicky ho ničit.
Může ho udeřit.
Může ho dlouhodobě tlačit do kouta.
A pořád se někdy najde vysvětlení:
Bála se.
Byla pod tlakem.
Byla zraněná.
Něco ji k tomu vedlo.
Ale když stejnou hranici překročí muž, společenský soud bývá mnohem rychlejší.
Tyran. Agresor. Násilník.
A právě proto je refrén tak tvrdý:
„Když ublíží muž, je to tyran, když ublíží žena, je to strach.“
To není náhodná provokace.
To je přesně téma celé skladby.
Nejde mi o to tvrdit, že muži ženám neubližují.
Samozřejmě že ubližují.
A pokud někdo někoho týrá nebo napadá, je to špatně bez ohledu na pohlaví.
Jenže přesně stejné pravidlo musí platit i opačně.
A podle mě se o tom pořád nemluví dost otevřeně.
OSOBNÍ ROVINA
Příběh skladby
Proto začíná skladba:
„Když brečí žena, svět se zastaví, když brečí muž, tak mlč.“
Chlap má totiž pořád často slyšet:
Vydrž.
Buď chlap.
Nebuď slaboch.
Nenech se rozhodit.
Jenže i muž může být ve vztahu systematicky ničený.
A někdy žena dokáže trefit přesně tam, kde to nejvíc bolí.
Nemusí jít ani o ránu pěstí.
Může člověka postupně rozebrat slovem.
Pohrdáním.
Manipulací.
Výsměchem.
Zpochybňováním všeho, co dělá.
A když se to děje dost dlouho, následky mohou být obrovské.
Proto tam je:
„Nikdo se neptá, jak hluboko to řeže, když ti ticho trhá hruď na prach.“
A nechci se vyhýbat ani fyzickému násilí.
I žena může muže napadnout.
To, že je v průměru fyzicky slabší, ještě neznamená, že nemůže způsobit bolest nebo zranění.
Jenže reakce okolí může být úplně jiná.
Když žena udeří muže, někdo se tomu ještě zasměje.
Řekne, že si to asi zasloužil.
Že ji určitě vyprovokoval.
Že se ho přece nemohla skutečně dotknout.
A muž má skoro automaticky pocit, že se ani nesmí bránit, protože jakmile se situace otočí, může se během pár vteřin změnit celý obraz.
A právě tenhle strach z dvojího hodnocení je součástí skladby.
Neříká:
„Muž může ženě ubližovat.“
Říká:
Stejné pravidlo musí platit pro oba.
Pokud je nepřijatelné, aby muž udeřil ženu, musí být stejně nepřijatelné, aby žena udeřila muže.
Bez smíchu.
Bez omlouvání.
Bez automatického hledání důvodu, proč za to vlastně mohl on.
SLOVA
Jak vznikal text
Chtěl jsem to napsat přímo.
Ne uhlazeně.
Ne tak, aby se nikdo neurazil.
Protože právě uhlazování tohohle tématu mi vadí.
Proto je tam:
„A svět řekl: ‚ona je zraněná‘, a já jen někde nechal krev.“
To je přesně ten obraz.
Její bolest je vidět.
O její bolesti se mluví.
Pro její chování se hledá vysvětlení.
A muž mezitím může krvácet úplně stejně — fyzicky nebo psychicky — ale protože je muž, očekává se od něj, že to unese.
Proto další část říká:
„Říká se, že muž má vydržet víc.“
A právě proti tomu tahle skladba jde.
Muž není stroj.
Nemá menší právo na strach.
Nemá menší právo říct, že mu někdo ubližuje.
A nemá mít automaticky menší důvěryhodnost jen proto, že druhá strana je žena.
Tohle je pro mě střed celé skladby:
„Jen nechci zmizet v příběhu, kde jsem viník jen proto, že jsem muž.“
Protože někdy mám pocit, že role jsou přidělené ještě předtím, než se vůbec začne poslouchat, co se stalo.
Muž je silnější.
Takže mohl ublížit.
Žena je slabší.
Takže se musela bránit.
Jenže skutečný vztah takhle jednoduchý být nemusí.
Fyzická síla není jediný způsob, jak člověku ublížit.
A ani při fyzickém konfliktu nemůže pohlaví samo o sobě rozhodnout, kdo má automaticky pravdu.
Chci, aby se hodnotilo to, co člověk skutečně udělal.
Ne jestli je muž nebo žena.
DNES
Co pro mě znamená dnes
Dnes pro mě tahle skladba znamená hlavně jednu věc:
Přestaňme předstírat, že bolest má pohlaví.
Muž může být agresor.
Žena může být agresor.
Muž může manipulovat.
Žena může manipulovat.
Muž může psychicky zničit ženu.
Žena může psychicky zničit muže.
A oba mohou být i obětí.
Nechci, aby se mužská bolest používala proti ženské.
A nechci ani opačný extrém.
Chci stejný metr.
Proto úplný konec říká jen:
„Taky to bolí. Jen není vidět.“
A to je celé.
Neříkám:
Litujte nás.
Neříkám:
Muži jsou větší oběti.
Říkám:
Poslouchejte nás stejně.
Protože někdy muž mlčí ne proto, že se nic nestalo.
Ale protože má pocit, že mu stejně nikdo neuvěří.
POSLECHNI SI SKLADBU