Veles

Veles patří mezi nejvýznamnější božstva slovanské tradice. Je spojován se zemí, vodou, bohatstvím, stády, magií a světem, který leží pod tím viditelným. V pozdějších představách a rekonstrukcích slovanské mytologie je často spojován také s podsvětím a říší mrtvých. Proti nebeskému Perunovi stojí jako síla země, hlubin a tajemství.

Jeho symbolem bývá had nebo drak, tvor pohybující se při zemi a mezi světy. Zatímco Perun přichází shora s hromem a bleskem, Veles vystupuje z kořenů, vody a temných míst pod našima nohama. Jeho moc není prudkým úderem. Je pomalá, trpělivá a skrytá.

Ve světě Hellrasher je tahle podoba Velesa ještě temnější.

Veles přebývá v hlubinách, kam světlo téměř nedosáhne. Z kořenů světa k němu sestupují ozvěny živých a za hranicí jeho říše začíná místo, kde přestávají platit známá pravidla. Kdo vysloví jeho jméno a vydá se za ním, vstupuje do prostoru, odkud se nemusí vrátit stejný.

Jeho hlas není řevem. Přichází tiše — z vody, ze stromů, z praskající kůry a ze stínů, které se pohybují tam, kde by neměly. Připomíná hada: neslyšíš ho přicházet, dokud už není příliš blízko.

Veles ve skladbě nestřeží jen svět mrtvých. Střeží hranici. Místo mezi tím, co člověk zná, a tím, čeho se bojí. Každý, kdo tuto hranici překročí, je nucen odhodit jistoty, které si o sobě vytvořil.

Proto jsou před Velesem lidské výmluvy a lži bezcenné. V jeho říši se člověk nemůže schovat za jméno, postavení ani masku. Temnota postupně bere všechno, čím se snažil sám sebe definovat, až zůstane jen to, co bylo pod povrchem od začátku.

Voda v jeho příběhu znamená přechod. Kořeny paměť. Had proměnu. A tma není pouze nepřítelem — je místem, kde se ukazuje pravda, kterou světlo dokázalo skrývat.

Proto Veles nevábí ty, kteří hledají snadnou cestu. Jeho svět patří těm, kteří jsou ochotni sestoupit dost hluboko, aby se setkali i s tím, před čím celý život utíkali.

Veles je v Dědictví bohů strážcem hranice mezi světem, který známe, a temnotou, která zná nás.