PŘÍBĚH SKLADBY
Zapomínáme
ZAČÁTEK
Proč vznikla
„Zapomínáme“ vznikla z pocitu, že čím víc máme možností, tím snadněji přehlížíme úplně obyčejné věci.
Ráno.
Vůni trávy.
Teplý hrnek v ruce.
Chleba, který někdo upekl.
Člověka, který sedí vedle nás.
Pořád někam běžíme, něco řešíme, něco doháníme. A přitom kolem nás každý den existují věci, které jsme kdysi dokázali vnímat úplně přirozeně.
A dnes si jich často všimneme až ve chvíli, kdy zmizí.
Právě z toho vznikla tahle skladba.
OSOBNÍ ROVINA
Příběh skladby
Čím jsem starší, tím častěji se mi vracejí úplně obyčejné vzpomínky.
Ne nějaké velké životní okamžiky.
Spíš maličkosti.
Vůně lesa po dešti. Chuť malin. Cesta, po které jsem kdysi šel. Ticho ráno, kdy ještě nikdo nic nechtěl.
A najednou si uvědomím, že právě tyhle věci zůstávají v člověku možná nejdéle.
Zapomínáme, že svět je krásný, i když se netočí kolem nás.
Protože jsme si zvykli dívat se na svět hlavně přes to, co potřebujeme, co nestíháme a co nás trápí.
Ale svět mezitím pořád dělá svoje.
Ráno přijde rosa.
Večer se obloha zbarví do oranžova.
Měsíc vyjde, i když si ho vůbec nevšimneme.
A někdy mi připadá zvláštní, kolik krásných věcí člověk dokáže minout jen proto, že spěchá.
SLOVA
Jak vznikal text
Tenhle text jsem nechtěl stavět na jednom velkém příběhu.
Chtěl jsem ho poskládat ze vzpomínek.
Z věcí, které zná skoro každý, ale málokdy o nich přemýšlí.
Jak teplo hrnku drží ruce.
Chuť obyčejného chleba.
Vůni lesa po dešti.
Právě ta obyčejnost je pro mě důležitá.
Protože když se člověk ohlédne zpátky, často zjistí, že mu nechybí věci, o kterých si myslel, že jsou důležité.
Chybí mu chvíle.
Lidé.
Místa.
Pocit, který už nejde zopakovat úplně stejně.
A proto je v textu i babička:
Zapomínáme, jak babička šeptala modlitbu.
Není to pro mě ani tak o samotné modlitbě.
Je to vzpomínka na dobu, která už není.
Na lidi, kteří tu jednou přestanou být.
A na věci, které jsme jako děti brali jako samozřejmost.
DNES
Co pro mě znamená dnes
Dnes pro mě „Zapomínáme“ znamená hlavně připomínku, abych občas přestal běžet.
Podíval se kolem.
Sedl si.
Nechal chvíli telefon být.
Protože většina věcí, za kterými se ženeme, nakonec nebude to, na co budeme jednou vzpomínat.
Nejspíš to budou úplně jiné momenty.
Někdo vedle nás.
Smích, který nebyl nahraný.
Ruka, kterou jsme mohli chytit.
Večer u řeky.
Nebo obyčejný den, o kterém jsme tehdy vůbec netušili, že nám jednou bude chybět.
Jednoho dne to všechno zmizí, a my si vzpomenem.
A možná právě proto bych nechtěl čekat až na ten den.
Chtěl bych si těch věcí všimnout už teď.
Dokud jsou tady.
POSLECHNI SI SKLADBU